Hloubání o českých mužích
Článek v Doteku číslo 4 / 2004:

Když má muž v Česku problém, jde do hospody. Když ho má žena, jde za astrologem nebo kartářkou. Nebo na seminář rodinných konstelací. Takovéto semináře v České republice poslední dobou často vedu. A občas v nich mám problém s nedostatkem mužů. Jsem muž, ergo bych s mým problémem měl jít do hospody a ne do duchovního časopisu. Ale nedá se nic dělat - žiju v Kolíně nad Rýnem, v mé "domácí" hospodě prodávají jen "Kölš" v malých skleničkách (můj známý z Prahy se divil, že tady pijí pivo z náprstků) a mé problémy s českými semináři rodinných konstelací by tady nikdo nepochopil.

Možná že nevíte, co jsou rodinné konstelace. (Pokud ano, tento odstavec přeskočte.) To je možnost, v neuveřitelně krátké době přijít na kloub velice komplikovaným problémům, které se týkají jakéhokoliv systému, kterého jste částí. Takový systém může být vaše rodina, váš partnerský vztah, vaše práce nebo kolektiv lidí v zaměstnání ale i třeba vaše zdraví - i vy coby tělo jste (doufám dobře) fungující systém. Tento systém se dá "postavit". To se dělá tak, že když máte s tímto systémem nějaké potíže, tak si vyberete z pokud možno nezůčastněných lidí (například z ostatních návštěvníků semináře) takzvané zástupce pro jednotlivé členy systému a postavíte je v prostoru na místo, podle vašeho pocitu. Například tetička strká do všeho nos a stojí uprostřed rodiny. A vy, to jest váš zástupce, stojí na kraji celé skupiny a má sto chutí zmizet. To fascinující je, že když všichni stojí na místě, se každý z nich začíná cítit, jako ti skuteční členové systému, které představují. A vám, když se na váš "blázinec" díváte takto z venčí, se začíná dělat jasno... (To je trochu telegrafický popist této fantastické techniky, znalce prosím o prominutí).

Jak jsem v úvodu naznačil, poměr žen k mužům je v seminářích přesně opačný než v průměrné karlínské hospodě. Semináře jsou jinak přeplněné (zrovna jako hospody), takže si - jako lektor - nemám na co stěžovat. Ani to v seminářích nevadí - pro kterékoliv role lze vybrat i příslušníky opačného pohlaví. Ale přesto hloubám již roky nad nepoměrem mužů a nedává mi to, zamlčet moje úvahy. Co vylučuji je, že muži mají méně problémů. Statisticky viděno se muži opotřebovávají rychleji (umírají skoro o deset let dříve), odcházejí čtyřikrát častěji dobrovolně ze světa (což také není příznak toho, že by se jim zde moc líbilo) a na dvacet vězňů připadá zrovna jedna vězenka (zdali se to tak vůbec říká?).

Na začátku jsem si myslel, že chyba je v názvu. Rodinné konstelace - to zní v češtine trochu nešťastně. Právě hustota mužů v putykách kolem sedmé hodiny večerní (uspávání dětí) nechává tušit, že muž dává přednost tomu, z rodiny spíše vypadnout než ji konstelovat. Astronomicky znějící slovo konstelace kromě toho připomíná kometu tchýni a různá jiná zatmění. Rodina je odjakživa doména žen, zatímco muž má lovit mamuty, opravovat auto a vyměňovat diplomatické nóty.

Ale tím to asi nebude. V Německu navštěvuje semináře sice také víc žen než mužů, ale poměr není ani zdaleka tak drastický. A i v Německu se semináře jmenují "Familienaufstellung" - tedy rodinné postavení. Zdá se tedy, že neúčast mužů ve smíšených seminářích, které se zabývají řešením problémů, je velice český jev. Známý bonmot praví, že ženy trpí ve vztahu, muži po jeho skončení. To znamená: český muž v období vztahu problém neřeší, nýbrž ignoruje. Žena do něj buší, neboť to skoro nemůže vydržet, ale muž nevidí žádný problém a jde do hospody. Když to finálně žena nevydrží a muže opustí, přestane mít (logicky...!) problém (s mužem). Ale nyní začne mít problém muž, a to pořádný. Kam se bez ženy vrtnout? Inu - do hospody. Toto vysvětluje, že české hospody přežily a přežijí jakoukoliv minulou, přítomnou a budoucí hospodářskou a duchovní krizi.

Ale i to nebude jediné vysvětlení pro nepřítomnost českých mužů. Ti totiž chodí na semináře, pouze ne na smíšené. Čas od času dělám "mužské" semináře. Konstelace (slovo rodinné už vynechávám) POUZE pro muže. A ty letí! Takovéto semináře mají vždy ohromnou energii, dějí se tam senzační věci, které mi úplně dávají zapomenout na to, že jinak jsou ženy v přesile. Muži, kteří v kruhu jiných mužů načerpají sebedůvěru, kteří uznají své slabosti a tím se postaví ke své síle, jsou prostě ohromní.

Možná je to všechno tím, že my muži se tak trochu před ženama stydíme... . A kdo na tom nese vinu? Samozřejmě vy ženy...! Jeden z důležitých kroků v průběhu semináře je totiž to, že se vedoucí semináre (tedy já) ptá zástupců, jak se cítí. A tady se my muži dostáváme do nesnází. Neboť každý z nás mužů už od vás, od žen slyšel, že "toho asi moc nic necítíme...". A my jsme to internovali, kteréžto slovo znamená, že jsme to spolkli a nyní to už v nás vyklíčilo a my si to o sobě sami myslíme. A když se tedy zeptám nějakého muže v semináři, co cítí, je to jako kdybych se ptal někoho, kdo je o sobě přesvědčen, že je slon, zdali by se nechtěl projít porcelánem. Mnohdy se takový muž na mě provinile podívá a praví: "...co já cítím? No ... moc nevím. Asi nic." Druhá standartní reakce je "MYSLÍM že je to vše v pořádku...".

Jedna moje známá, starší a jinak moudrá Němka a známá vedoucí konstelací, prohlásila, když jsem jí před rokem vyprávěl o mých plánovaných "mužských" seminářích: " to ale, darling, nebude fungovat. Muži to PROSTĚ necítí." Basta, šlus, šmytec. Milá známá XX, funguje to. Muži cítí. Možná, že moji na mé stále ještě české srdce přirostlí krajani jsou ješte trochu nesmělí, ale jsem pevně přesvědčen, že je to pouze otázka času. Muži přicházejí. A když skutečně v smíšených seminářích muž stojí v roli jiného muže a "nic necítí", tak to je v 90% případech tím, že ten, kterého představuje, byl odříznut od svých pocitů - a toto "nic necítění" je tedy naším představitelem úplně správně cítěno.

Být odříznut od svých pocitů, od svého cítění, to se samozřejmě nestává pouze mužům. Ale dřívější staletí k tomu u mužů napomáhaly podstatně víc, než u žen. Ten "ne-cit", který takový (taková) má, je velice těžký. Takový člověk je totiž izolován od ostatních a od přírody, nemá jejich podporu, jejich sou-cit a necítí tu sílu, která pramení ze sounáležitosti. Co mu zbývá? Kariéra? Nesmyslné dobývání světa, který je venku, mimo něj, oddělen tlustou stěnou právě tohoto ne-citu? Lety na Měsíc a současné ignorování té úplně neznámé krajiny, která začíná deset centimetrů pod bradou?

No a přesně tohle se začíná měnit. (Na poslední konstelaci bylo třináct mužů!) Takže, milované ženy, nikdy nám nevyčítejte, že nic necítíme. Podejte nám ruku a nechte nám trochu času. A když už to nemůžete vydržet, tak nás opusťte, bez výčitek, opusťte nás s vaší sílou a ve vaší síle. My určitě zase přijdeme, neboť jak už muž Hemingway poznamenal, muž se učí porážkami. A mi muži uděláme nejlépe, když zapomeneme, že cítění má být prý ženská záležitost. To není výmysl žen, od kterých jsme to slyšeli. To je původně výmysl těch mužů - dobyvatelů, kteří se uřízli od větve, na které seděli, protože chtěli být svobodní. A nyní visí chviličku v prázdnotě - než bouchnou na zem. Budoucnost patří objevitelům, ne dobyvatelům.

Váš Jan.