Mytologické* (nebo také mytopoetické, meta-logické) vnímání v konstelacích**

Způsob, jakým vykládáme to, co vnímáme, ovlivňuje nejen náš obraz světa ale omezuje nebo rozšiřuje i náš horizont a s ním i možnosti, sebe či naše okolí změnit.

Zatímco staré kultury se zakládaly na alegorickém výkladu reality, kde každá hora, každý strom, zvíře či jiný přírodní fenomén měl nejen svůj doslovný význam, ale "znamenal" i cosi jiného, alegorického, vyššího (buď poselství duchů, předků, bohů/bohyň, nebo byl nositelem a projevem své vlastní, jemnohmotné duše), zužuje náš racionalismus význam vnímaného na to, co je partné a "digitálně", tedy logicky-rozumově pojatelné.

Jenže naše duše (nebo, chcete-li, psychická podstata) není jen logická. Duše nutně potřebuje transcendentní přesah, tedy víru, spiritualitu, pohádky, báje i mýty, obecně shrnutelné v názvu "nad-přirozeno". Jiný pojem pro toto by mohl znít "metafyzika" či "meta-logično". Naše psýché potřebuje skryté významy, alegorie, tedy ono tajemno a temno, které je opakem racionálně-logického, světlem prozářeného výkladu světa, který praktikujeme nejpozději od dob osvícenectví. Potřebuje - ale k čemu vlastně?

Pohádky, mýty, alegorie, mystika či spiritualita jsou způsoby přístupu ke světu, které nám umožňují přežít a nezoufat v situacích, jenž racionálně nemají řešení. Uvádějí nás do jakéhosi (mírně) změněného stavu vědomí, ve kterém se dějí zázraky. Jsou tedy nezbytné v krizích, během velkých transformací, kde přecházíme z jedné úrovně na druhou, především tedy v neobvyklých a nejistých dobách. Umožňují nám nalézt východiska a řešení, která se nachází mimo systém, mimo náš dosavadní a skrze racionální poznání definovaný horizont.

A ještě něco - zatímco racionalita a věda nás emočně nechává chladnými (až na pár vědců, kteří se radují z "krásy" nějaké teorie nebo rovnice), mytologické vnímání nás strhuje. Ranke-Graves definuje poezii jako to, při jejímž hlasitém předříkání se člověku ježí chloupky na šíji. V antickém (a i pozdějším) divadle procházeli diváci hlubokou katarzí, která byla vyvolána právě setkáním s tím, co je větší, co je nad-realitou. Lídři - tedy král či královna - nestrhují skrze logické argumenty, ale skrze jejich mytologický obraz v zářivé zbroji, když jedou v čele šiku na bělouši (a to je právě to, co dnešní lídři nedovedou.

Je tedy třeba se mytologickému vnímání světa znovu otevřít. Osvobodit ho ze žaláře dětinského, nedospělého přístupu k realitě, do kterého ho uvrhla mechanisticky pojatá psychologie. Jistě - přitom je třeba si být vědom velkého úskalí, které přichází ruku v ruce s každou vírou v mýtus. Je to riziko fanatismu, dogmatismu a zaslepení jedinou, totiž tou pravou, mytologicky procítěnou, "naší" pravdou. Jenže toto riziko na nás číhá nejen ve všech náboženstvích, ale samozřejmě i v našem novověkém univerzálním náboženství - ve slepé oddanosti logice a vědě. Společně s otevíráním se mytologickému vnímání reality je třeba si být vědom té druhé nohy, na které stojíme - právě té racionální a vědecké. Je nutné si uvědomit, že absolutní pravda neexistuje (nebo je nepoznatelná). Existuje jen mnoho dílčích pravd, z nichž mýty a mytologické vnímání jsou pouze jedna z mnoha cest.

---
* Výraz "mytologické vnímání" používám záměrně, i když mi lze vytknout pojmová nepřesnost. Vlastně bych měl psát mytopoetické vnímání. Slovem mytologie chci vyjádřit, že není potřeba negovat logiku, racionální výklad, ale je třeba ho rozšířit o mýtus, právě o myto-poesii. V mém pojetí tedy nestojí "mytologické" vnímání v protikladu k logice, ale rozšiřuje ji.

** Právě v konstelacích, které nejsou vedeny terapeuticky a racionálně, se tento druh vnímání podlé mého přesvědčení, objevuje velmi intenzivně. Pokud se snažíme konstelace vysvětlit racionálně, nebo pokud je svazujeme do bílého pláště pouze-terapie, ztrácíme právě tento jejich cenný aspekt nejen ze zřetele - on se nám vytrácí i ze stavěné konstelace a z našeho života.

• • • • • • • •
Zpátky na info-stránku o konstelacích