Živoucí kruh: Roční cyklus svátků

Jedním z klíčů k obnově rovnováhy ve společnosti je pochopení důležitosti cyklů a cyklického času. To neplatí jen pro náš osobní růst a mír s přírodou, ale i pro firemní prostředí. Ve firmách často mluvím o ženských kvalitách jako je uvolnění, plynutí, cykličnost. Jenže firmy stále žijí pod "mužským" diktátem: Buď rosteš, nebo zahyneš. Ale nic v přírodě není tak postavené. Žádná jabloň stále neroste, protože by se po dvaceti metrech zlomila. Existuje období růstu, období expanze a poté následuje vždy fáze, kdy se energie obrací dovnitř, do nitra, ke kořenům. Na tyto fáze ovšem v našem životě často zapomíníme. Tehdy nám může znalost a hluboké pochopení cyklu přírody (a potažmo ženského principu) přinést nejen úlevu, ale i otevřít další brány k sebepoznání a sebepřijetí.

Jedna z možností, jak se s tímto cyklem nejen seznámit, ale ho také prakticky žít, je oslava starých pohanských svátků, které vycházejí z ročního cyklu. Na této stránce uvádím jejich popis a některé zajímavé detaily kruhu ročních období. Jde ovšem nejen o to, VĚDĚT, ale také a především DĚLAT. Takže, najděte si hezké místo v přírodě, kde budete moci rozdělat oheň a začněte hned s příštím svátkem. Poseďte sám či s přáteli, zazpívejte či zabubnujte nebo udělejte některý ze zmíněných rituálů. Přeji úžasnou oslavu!

• • • • • • • •

Samhain - začátek temné doby 1.11.*

Pohybujeme-li se v kruhu (což pohanské svátky dělají), je těžké, někde začít. Kterýkoliv bod takového cyklického pohybu se definuje jako pokračování předchozího a předzvěst následujícího. Podle některých pramenů** byl pro Kelty Samhain - coby rozloučení se světlou částí roku - i začátek roku nového, a tak jsem tento svátek zařadil na začátek cyklu i zde.

Samhain se slavil původně v noci jedenáctého úplňku v roce, dnes tento svátek slavíme v noci z 31. října na 1. listopad. Alternativní názvy jsou Halloween (z angl. All Hallows Eve), Svátek všech svatých a Dušičky. Tento den je otevřená ona hranice, která dělí svět lidí od světa zemřelých. Je to tedy svátek, kdy mohou zemřelí předci navštívit náš svět, což především křesťanskou tradicí nebylo vnímáno vždy v "konstelačně poztivním smyslu". Proto je prý důležité se maskovat a přestrojit, aby duše zemřelých nepoznaly žijící, případně je světlem (lampióny) nebo vydlabanými maskami z tykví zastrašit a odradit od přílišné dotěrnosti. Podle jiné, neo-pohanské tradice je naopak světlo v tykvi pro duchy znamením: Zde jste vítáni.

Krásný zvyk bývalo rozdělání společného ohně. Ve vesnici byly všechny hořící ohně uhašeny a každý obyvatel si u společného ohně zapálil louč, kterou pak přinesl domů a podpálil jí domácí oheň v krbu nebo v kamnech či alespoň zapálil malou lampičku.

Se Samhainem jsou spojeny Plejády, otevřená hvězdokupa v souhvězdí Býka, které byly jedím z důležitých kalendářích objektů starověku. Jejich s východem Slunce souběžný západ (tzv. heliaktický západ***) připadá přibližně na 1. listopad.

Samhain je svátek, ve kterém se setkáváme se smrtí a s tím, co je mezi smrtí a znovuzrozením, tedy s "oním světem". Podle pohanské tradice touto dobou putuje Bohyně (Příroda) do podsvětí hledat svého usmrceného muže. Zde také počne svého syna, vládce dalšího roku. Ten se rodí se slunečním světlem o zimním slunovratu na Vánoce (Jul). Podle této tradice je tedy mužský princip smrtelný (proto je také smrt pro muže důležité téma), zatímco ženský princip je cyklický - stále se obnovující.

V egyptské mytologii vypráví o tomto cyklu smrti a znovuzrození mytus o Osiridovi, Isis a Horovi. Osiris byl svým bratrem Sethem zabit, rozsekán na mnoho kusů a tyto byly rozneseny do všech částí země. Isis, Osiridova žena, se tyto části vydala hledat. Nakonec se jí podařilo je všechny nalézt (až na Osirův fallus) a za pomoci magie a šakalího boha Anubise je složit dohromady. Ovšem Osiridovi tím život nemohla navrátit. Osiris se tak stal bohem mrtvých, vládcem podsvětí. Alespoň s ním mohla stvořit syna Hora - slunečního boha.

Tento velice starý mytus (případně jeho části) nalézáme v podobné formě u mnoha kultur. Patrně vychází z pravěkého každoročního rituálu obětování světlého krále, který je usmrcen, aby byla zachována stále se opakující plodnost Matky Země****. Přitom je zde ještě pozoruhodné dělení na světlou část krále/muže, která je obětována, a jeho temný stín - na "bratrovraha", Setha, Kaina nebo podobné postavy, které tuto oběť provádí. Temný král pak vládne na zemi až do nástupu nového syna Slunce - Hora, Ježíše atd. Více o tomto tématu světlého a tmavého boha/krále zde.

* Svátky se ovšem slaví (například zažehnutím ohně) vždy v předvečer.

** Tato teorie (o začátku keltského roku prvním dnem temné periody) pochází od Johna Rhyse z roku 1886. V současné době se mnoho historiků přiklání k názoru, že toto bylo způsobeno zkomolením názvů keltských měsíců, a že počátek keltského roku padá na Beltane.

*** Heliaktický západ (např. hvězdy nebo zde hvězdokupy) nastává tehdy, když je možné pozorovat dotyčnou hvězdu těsně nad obzorem, než zmizí v raním svítání. Protože se Slunce mezi hvězdami s postupujícím rokem posouvá směrem na východ, blíží se hvězda, jejíž heliaktický západ chceme určit, než ráno "zmizí" čím dál tím více k horizontu. Naši předkové měli výhodu - nebylo pouliční osvětlení a vzduch byl, pokud nebyly mraky, docela čistý... Heliaktické západy a východy sloužili např. ve starém Egyptě k určování kalendáře.

**** Dodnes existuje víra v to, že když se někdo narodí, musí někdo zemřít. Já sám jsem takto spojený se svým prastrýcem, který odešel jen pár dní po mém narození.

Zimní slunovrat (Jul) a Vánoce 21.12.

Kolem 21. prosince se dostává Slunce na nejnižší (vlastně nejjižnější) bod své dráhy. Od tohoto okamžiku světla opět přibývá a tma se krátí. Tím je jasné, že již od pravěku se tento svátek slaví jako opětovné zrození světla. To se rodí jako malé dítě (Ježíš), jako sokol (Horus) nebo i v jiných mytologických podobách. Křesťanské náboženství spojuje s tímto svátkem vtělení Boha do Syna, tedy do Ježíše Krista.

Několik dní po slunovratu slavíme Vánoce kolem vánočního stromečku. Tradičně by to měla být jedlička, dnes jsou ovšem časté i jiné jehličnany, někdy i z plastiku. Zvyk strojení vánočního stromečku je velice mladý - v Německu se masově šíří přibližně od začátku 19. století, v českých zemích ještě později. Původ má v uctívání stálezelených stromů jako symbol života a přetrvání temného období. Původně byl pro Kelty nejdůležitějším a nejposvátnějším stromem stálezelená Tinne. To ovšem není německá "Tanne" - tedy jedle, ale cesmína, latinsky Ilex, kterou vidíte na obrázku. Ta by také neměla chybět v žádném vánočním věnečku a na žádné reklamě irského piva! Protože "Tinne" je rozšířená pouze v mírném podnebí, byla na severu na jejím místě na vánoce použita "Tanne" - právě jedle. Ta ovšem pro Kelty moc posvátná nebyla...

Rauhnächte 24.12. - 5.1.

Pokud bychom tento germánský výraz chtěli přeložit, naskýtají se nám dvě možnosti - buď jako "drsné noci" (z německého rau=hrubý, drsný) , nebo s pomocí staroněmeckého výrazu rúch - vlasatý, divoký. Jsou to pohanské svátky, které se slavili mezi 24. prosincem a 5. lednem - mezi Vánocemi a tzv. nocí Perchty, která předcházela svátku Tří Králů 6. ledna. Jedná se o 12 nocí, během kterých se pokud možno nepracovalo. To je docela dobré doporučení pro ty, kteří jsou po Vánocích "mrtví", že ano? Lidé se věnovali pouze bedlivému pozorování toho, co se děje, a od počasí, chování zvířat a dalších jevů se odvozovalo, jaký bude nadcházející rok. Rauhnächte se počítají vždy od půlnoci k půlnoci, první "divoká noc" tedy začíná o půlnosi 24. 12., poslední končí o půlnoci 5. ledna.

Kalendářní původ mají Rauhnächte v jedenácti "přebytečných" dnech, které zbývají mezi dvanácti lunacemi (tj. mezi dvanácti měsíci podle měsíčního kalendáře, tj. od novu k novu nebo od úplňku k úplňku) a slunečním rokem. "Měsíční" měsíc (odborně se mu říká synodická perioda) je 29,53 dní dlouhý. Vynásobíme-li synodický měsíc dvanácti, obdržíme 354 dny (a kousek). Do 365 dnů tedy zbývá právě jedenáct dnů nebo, chceme-li, dvanáct nocí.

Jak už bylo řečeno, používali naši předkové Rauhnächte jako orákulum k věštění průběhu nadcházejícího roku. Tím je první Rauhnacht signifikantní pro leden, druhá pro únor atd. Dále existovaly vzláštní noci - 28. 12. a 5. 1.. Toto byly "mazací" nebo "obracející" noci - když například bylo 24. - 27. hrozné počasí, nebo se rodina hádala, během noci 28/29 bylo možno koncentrací na představu, že se to vše obrací v dobré a vizualizací barevného, jásavého světla učinit nápravu.

Rauhnächte jsou také spojovány s tak zvanou divokou jízdou Odina a jeho spolulovců ("die wilde Jagd"). V mracích bouří, které v tomto období často přicházejí, se objevují jezdci, divoce uhánějící nad krajinou - duše zemřelých válečníků, provázení vlky, kanci a jinými divokými zvířaty a vedené nordickým bohem Odinem. Při tom dopadá pěna, odlétající od huby Odinova osminohého koně Sleipnira, na Matku Zemi, a všude, kam spadne, budou devět měsíců později růst posvátné věštecké muchomůrky (Amanita muscaria). Před divokými dušemi zemřelých je podle pověstí nutné se chránit. Pokud se už s nimi člověk setká, musí jim zcela bez bázně říci, aby táhli dál. V domech se věšelo jmélí jako ochrana proti démony, vykuřovalo se myrhou a olibanem a pořádaly se procesí ke cti Perchty (Brechty) a paní Holle.

Imbolc - svátek světla 2.2.

Na nový rok o slepičí krok, na Hromnice o hodinu více... se říká o světlu Slunce, které je na Nový rok v našich zeměpisných šířkách přesně o čtyři minuty déle nad obzorem, než v den zimního slunovratu. Na svátek Hromnice, který připadá na 2. února, trvá den již podstatně déle. Katolický svátek uvedení Páně do chrámu nebo dříve očišťování Panny Marie má ovšem, jako skoro všechny křesťanské svátky, svůj pohanský původ - Imbolc, Imbolg, Oimelec, Candelmas nebo také svátek Brigity, který se slaví 1. nebo také 2. února.

Podle druidské tradice je nebe v tyto dny otevřené a spirituální světlo, které proudí do našeho světa, nás očišťuje a připravuje na nový cyklus života, na nový rok Matky Země. Imbolc je svátek přechodu mezi počatým světlem (zimní slunovrat) a prvními příznaky vracejícího se života v reálném světě - jež se rodí na začátku jara. Tento čas je tedy možno využít k přerodu z jednoho stavu do druhého - to znamená k iniciacím, k zasvěcení, k očistě od všeho toho, co již nepotřebujeme. Zcela praktické využití této předjarní energie vězí v možné změně zaměstnání. V této souvislosti je zajímavé, že v dřívějších dobách mohl čeledín či děvečka změnit svého hospodáře právě a pouze v období tohoto svátku. Také úklid domu, vykuřování a vnášení slámové figury Brigity (symbol Bohyně) do domu byly zvyky a rituály, konané během tohoto svátku.

V této době jsou ovce mnohdy březí, případně už kojí novorozeňata. K tomuto se váže překlad názvu Oimelc jako oi = ovce a melc = mléko. I Matka Země je v této době těhotná, neboť život přírody se ještě neprojevil, je dosud schován v jejím lůně. Obrazně by se dalo říci, že spirituální světlo v této době přichází k dítěti jara, jež se ještě skrývá v lůně Země a vdechuje mu duši. Sbírání mléka, smetany a másla byly další zvyky, které Imbolc na venkově dříve provázely. To zase poukazuje na bílou barvu (světla nebo sněhu) a na žluté světlo Slunce, obou barev, zasvěcených tomuto svátku. Znovuzrozená Bohyně v jejím bílém aspektu přichází touto dobou mezi nás, aby brzy proměnila zasněženou krajinu v rašící louky.

A ještě maličkost. Na Hromnice se vysvěcují svíčky, tzv. hromničky, které se zapalovaly při bouřkách na ochranu proti blesku. Posvátný oheň tak pomáhá proti ničivému ohni, což je hezký příklad lidové homeopatie: Similis similibus curentur - stejné léčí stejné.

Jarní rovnodenost 21.3., také svátek Velikonocí

Na jaře se setkáváme hned se dvěma svátky. Každý z nich pochází z trochu jiného okruhu pohanské tradice. Ale možná že také ne.

Jarni rovnodennost (někdy 19., většinou 20. někdy 21.3.) patří mezi takzvané sluneční svátky, zatímco čtyři hlavní svátky (Samhain, Imbolc, Beltane a Lughnasad) jsou svátky, které se slavily v návaznosti na úplněk. V nové tradici se ovšem i tyto svátky slaví na pevné datum.

Jarní rovnodennost nastává tehdy, když se Slunce na své pouti z jižní hvězdné polokoule na severní dostane přesně na nebeský rovník. Pokud Slunce stojí přímo na rovníku, trvá den a noc stejně dlouho, tedy 12 hodin. Tento okamžik je začátkem astronomického jara. Asi netřeba dodat, že okamžik přechodu Slunce přes nebeský rovník není nikterak závislý na měsíční fázi.

O významu začátku jara nemusím mnoho vykládat. Pro mne osobně na Silvestra jaksi nic nového nezačíná, a tak většinou hledám odlehlé místo, abych se nemusel účastnit této válku připomínající vřavy. Zatímco někdy v březnu vyjdu ven, nasaji vzduch a něco ve mně udělá "klik!". A já vám, že s příchodem jarního vzduchu začíná další cyklus...

Křesťané slaví mezi 22. březnem a 25. dubnem Velikonoce. Tento svátek je mimochodem jediný křesťanský svátek, při jehož určování hraje roli Měsíc - velikonoce se slaví vždy o víkendu (tedy v neděli a pondělí) po jarním úplňku. Zde cítíme ještě zbytky pohanské tradice a měsíčního kalendáře.

Velikonoce byly samozřejmě už před příchodem křesťanství významným svátkem, který prý zaštiťovala bohyně Ostara* (z toho také německy Ostern, anglicky Eastern). Žel bohu (tedy spíše žel křesťanským kněžím, kteří chtěli oslabit pohanství) se v důsledku určování data Velikonoc slaví velikonoční neděle a pondělí vždy při ubývajícím Měsíci (tedy po úplňku). To je asi tak smysluplné, jako byste chtěli pořádat tantrický rituál na hřbitově.

Mnohé staré zvyky a rituály připomínají o Velikonocích pohanský svátek. Patří k nim především oheň, který se v některých krajích ještě na Velikonoce zapaluje. Také pálení velikonočního kola, někdy spojené s jeho pouštěním ze svahu do údolí je pohanského původu. Na plodnost spojovanou s jarem upomínají velikonoční vajíčka. V mnoha zemích (např. v Řecku nebo v Rusku) ještě vědí, že "jediná barva, která se na vajíčka hodí, je temně rudá" (citát jedné Řekyně).

Temně rudá menstruační krev je symbolem pro plodnou ženu (vajíčko také) a tím patří červená barva k svátkům plodnosti. I velikonoční zajíček, Osterhase, je původně symbol rozmnožování a plodnosti. Podle jistého lidového rčení o šukjícím králíkovi jde ovšem spíš o jeho menšího bráchu. V Polsku se lidé vzájemně na Velikonoční pondělí postříkávají vodou. Zdali jde o symbol svěcení v kostele nebo o něco úplně jiného přenechám raději fantazii :-)

Další důležitý zvyk je šlehání žen a dívek pomlázkou z vrbového proutí. Pověst praví, že ta mladá žena, která je na Velikonoce vyšlehána, zůstane po celý rok zdravá a plodná. Každopádně jsou Velikonoce pevně spojené s novým životem a tím i se vztahem mezi mužem a ženou. Můj učitel Anton říkal, že "na Velikonoce muž za ženou běží, ale až na Beltaine spolu leží". Což není tak úplně přesné, protože vezmeme-li průměrnou délku těhotenství nějakých 265 dní (počítáno od početí!), tak aby se jim dítě "kalendářně správně" narodilo na zimní slunovrat, musí žena otěhotnět kolem 1. dubna. Takže, nezbývá než popřát hezký začátek jara a - ať se Vám (to z)daří.

K tomu ještě moc hezký text o Rohatém Bohovi a Paní z Lesů z Wikipedie:
Bůh je na jaře ve svém divokém aspektu pána zeleného lesa. Je Rohatým Bohem lovu, který se volný a svobodný prohání po hlubokých lesích vybaven jen svým mocným kopím. Bohyně, která se vrátila z podsvětí, nyní chodí volně po zemi a prochází se pod stromy a hvězdami. Také ona je volná, nespoutaná a svobodná. Mluvíme o ní jako o Panenské lovkyni, která přináší do světa čirou radost a mládí čerstvě narozeného jara. Její krok je lehký jako krok bílé laně a kde se její bosé nohy dotýkají země, tam rozkvétají květy a zelenají se stromy. A jedné noci, když zrovna svítí jasný měsíc a nebe je plné hvězd, mladý Rohatý Bůh potká Panenskou lovkyni a zamilují se do sebe na první pohled. Dívají se jeden na druhého v němé úžasu a překvapení a blíží se jeden ke druhému. Podle učení velké části tradic se spolu také pomilují** a od toho okamžiku se prohánějí po lesích společně. Oba jsou mladí a divocí, nezatíženi zodpovědností, myšlením a břemenem starostí o tento svět. K tomu lze dodat, že pro Boha tímto svátek začíná nejradostnější období kola roku, neboť po Beltainu a především po letním slunovratu začínají jeho krušné časy a ani po tom už to nebude lepší....

* Ostara není historicky doložena. Tuto bohyni zmiňuje poprvé roku 738 benediktský mnich Beda Venerabilis. Její jméno pravděpodobně souvisí se starořeckou bohyní ranních červánků Éós (latinsky Aurora).
** Podle Antona Druida nikoliv: "Na Ostaru se testuje, až na Beltain hobluje" :-)

Beltane - svátek lásky 1.5.

(také: Beltine nebo Beltain) je další z řady pohanských svátků, který připadá na noc z 30. dubna na 1. květen. Původně se Beltane slavil o úplňkové noci nejblíže 7. květnu - tedy přesné polovině mezi začátkem jara a léta. V lidové tradici jetento svátek znám pod pojmem "Čarodějnice" nebo "Pálení čarodějnic" případně "Valpuržina noc". Zdá se, že Beltane byl církví považován za tak magický, že se na rozdíl od jiných svátků (např. Vánoce, Dušičky...) neodhodlala ho "pokřtít" tím, že by vedle něho postavila nějaký jiný významný církevní svátek. Tento krok udělala až jiná velká ideologie - totiž II. Inetrnacionála, která 1889 přijala 1. máj jako "Svátek práce".

Na Beltine bych ovšem nikomu neradil, oslavovat příliš práci. Jméno "Beltane" pochází pravděpodobně od boha Belena (nebo bohyně Beltis či Belit), a v Keltštině má význam "jasný oheň" (Bel - jas, Tine - oheň). Tradice praví, že na tento svátek se má uhasit starý oheň, udržovaný v centru obydlí a za pomocí křesadla rozdělat nový oheň. Jak víme, je oheň médium, které na svůj způsob velice silně čistí. Skrze dva ohně zapálená blízko sebe se prováděl dobytek, přes oheň se skákalo, do vzduchu se vyhazovaly hořící pochodně nebo březová košťata, kolem ohně se noc protančila a prozpívala a od ohně se do temné a vlahé noci vytráceli k ránu páry, aby rozžehly svůj vnitřní oheň vášně a lásky.

Beltine je čas spojení Rohatého Boha s Paní ze Zelených Lesů, kteří tím zahajují období tepla, jež v létě a na podzim přinese hojnost plodů. Do této tradice patří též stavění májek - vztyčení zeleného stromu (lingam), který proniká kruhem/věncem (joni), který je na tradiční májku zavěšen. Jak je vidět, jedná se o svátek, který je možná nejvíce spojen se sexualitou, tedy s naším vnitřním ohněm. Děti, počaté na Beltine patřívaly podle prastaré tradice celému kmenu a prý to byly šťastné děti Velké Matky.* Na tento svátek se také uzavírala zkušební manželství na rok a den.

Z uvedeného je jasné, že původní tradice Beltine představovala pro církev přímo esenci toho, co se snažila potlačit. Proto byl tento svátek spojen s představou, že se na kopce (na kterých dříve planuly jasné ohně) slétaly čarodějnice, které třeba pálit až upálit. Že se to církvi nepodařilo, vidíme na vzrůstajícím zájmu o pohanskou tradici, nejen na Beltine.

* Pokud jste tedy narozeni kolem 20. ledna, jste možná právě takové "dítě Beltane".

Letní slunovrat 21.6.

(někdy také "Litha", "Alban Heruin", angl. Midsummer) nastává v okamžiku, kdy Slunce dosáhne nejsevernějšího místa na ekliptice, tedy 20. nebo 21. června. Je to svátek nejdelšího dne a nejkratší noci. Je proto pochopitelné, že čím severněji v Evropě putujeme, tím větší význam se tomuto svátku přiřazuje - vždyť znamená začátek léta, vrchol světlé části roku, přináší teplo a život. Ve Švédsku, Norsku, Finsku, v Pobaltí a v Dánsku je letní slunovrat ve veliké vážnosti a úctě.

Dnům kolem 21.6. byla od nepaměti přisuzována zvláštní, magická moc. Některé byliny, sesbírané v tento čas, mají největší sílu (například třezalka, německy Johanniskraut). Dříve bylo možné pozorovat také roje světlušek (německy Johanniskäfer), které přinášely do nejkratší noci cosi zářivého, oslavného. Podobně jako Beltane se letní slunovrat slaví zapálením ohně, kterému se někdy v souladu s křesťanskou tradicí říká Svatojánský oheň. V křesťanském kalendáři dal tomuto svátku jméno svatý Jan - Johann, který slaví svůj svátek ovšem až 24.6. Tedy i zde - teprve po slunovratu, příliš "pozdě", v období již klesající energie.

V kalendáři, který je orientován podle světových stran leží letní slunovrat na jihu. Na kole života představuje tento bod největší zakotvení v reálném světě, založení vlastní rodiny a nalezení vlastní "kmenové duše" - tedy toho, co si člověk volí, vytváří kolem sebe a čeho se dobrovolně cítí být součástí. Je to svátek kolektivního "my", budování zázemí, zásob a vlastního domu. Sem, mezi vlastní čtyři zdi, odvádí muž ženu, kterou poznal o velikonocích a se kterou se zasnoubil na Beltane. Zde buduje svůj "byznys", stává se váženým členem společnosti, nebo radikálním či dokonce fanatickým přívržencem církví a víry. Ať už jde o Spartu proti Slávii, Araby proti Židům, Čechy proti Němcům - kmenová duše stojí u vzniku každé války, neboť chce expandovat a přesvědčovat ostatní o té "naší" pravdě. Zároveň - a to bychom při vší kritice nesnášenlivosti mezi jednotlivými kmenovými dušemi a jejich pravdami neměli zapomínat - nás chrání a dává nám sílu skupiny, k níž patříme. A pokud se během zimního slunovratu rodí světlo, pak bychom mohli říci, že na na začátku astronomického léta se rodí - temnota.

Lugnasad: Oběť 1.8.

(také Lughnasadh nebo Lammas) je svátek, který dnes ne náhodou již téměř vymizel z našeho podvědomí. Je to svátek začátku sklizně, kdy se srpy a kosy žneců zakusují do obilí. Anglický výraz pro "žnec" je "reapper", synonymum Smrti - kostlivce s kosou.

Lugnasad se slaví v noci z 31. července na 1. srpna a jeho hluboký význam leží v oběti a obětování. Dříve, během mytologického matriarchátu, byl prý na Lugnasad obětován "letní král", tedy na půl roku volený vládce a manžel Velké Bohyně. Právě na vrcholu léta, kdy je všeho dostatek, kdy se začíná sklízet úroda a dělají plány do budoucna, je třeba myslet na obětování. Jenomže smysl oběti nám v dnešním, na konzum, nekonečný růst a pojištěný blahobyt orientovaném světě uniká.

Na kruhu čtyř směrů značí Lughnasad okamžik přechodu z kmenové duše do individuální, esenciální duše, kde nalézáme moudrost a mír, ale také stáří a pozvolný pokles našich tělesných sil. Abychom dosáhli oné nekonečné svobody a snad i osvícení, které nám tato část našeho života nabízí, je třeba se oprostit od ulpívání - od držení se toho všeho, čeho jsme během předchozích stádií dosáhli. Musíme to, co nelze na tuto cestu vzít s sebou, co nepatří k naší esenci, obětovat.

Začátkem srpna je už cítit, že léto nebude trvat věčně. Dny se začínají krátit, světla poprvé viditelně ubývá. Sklizená pole vypadají najednou střízlivě až střídmě, posečené klasy obilí se tlučou na mlatech, aby se z nich dostala esence - mouka. Z ní se pečou obětní koláče. Tak jako zrno, které rukou člověka během sklizně "umírá", umírá v oběti ta část nás, kterou dobrovolně odevzdáváme, abychom se mohli posunout dál. Není to to, co nepotřebujeme (to by nebyla oběť, ale odhození odpadu), musí to být vždy něco, co je nám cenné a důležité. Na čem visíme a o čem jsme přesvědčeni, že bychom se toho také nemuseli vzdávat. Tento svátek stojí na počátku vědomého a dobrovolného sestupu k našim kořenům, do lůna Matky Země. Je to svátek vědomého návratu.

Podzimní rovnodennost 23.9.

(v Keltské tradici také "Mabon" nebo "Alban Elfed") je okamžik rovnováhy mezi světlem a tmou, tedy světlou a tmavou částí roku. Slunce vychází 22. nebo 23. září přesně na východě a zapadá přesně na západě, den i noc trvají přesně 12 hodin.

V koloběhu života představuje tento svátek stáří a s ním i přicházející moudrost, spravedlnost, nadhled. Děkujeme za úrodu, za bohatý a pestrý život a obracíme se dovnitř, do našeho nitra, do duše.

Všude kolem nás vrcholí čas hojnosti, sladké ovoce padá ze stromů, sklízí se poslední zelenina, mění se barva světla. Západy Slunce jsou velice působivé a stromy se začínají barvit do žluté a červené.

Podzimní rovnodennost a začátek podzimu je výborný čas pro to, udělat si jakousi inventuru dosaženého. Poděkovat s pokorou za to, co jsme dostali. Zamyslet se, zastavit, posadit s třeba na břehu nějakého jezera, Zadívat se do podzimního sluníčka. A nebo také odjet do Řecka, kde je ještě horko a prodloužit si tak léto - Samhain přijde brzy a nezadržitelně :-)