|
 Rozhovor
pro časopis "děti a MY",
Září 2006
O zkušenostech se stavěním rodinných (systemických) konstelací
se školními dětmi jsme hovořili s učitelem této metody Janem Bílým
Autorka: Helena Chvátalová, Děti a my, 4/2006
Už
jste slyšeli o tzv. rodinných nebo systemických konstelacích?
V poslední době o nich ví stále více lidí. Jde o neverbální poznávací
a rozvojovou metodu německého psychoterapeuta, učitele a filozofa
Berta Hellingera, kde sepracuje s energií.
Je
ovšem třeba zdůraznit, že tato metoda nenahrazuje systematickou
psychoterapii, ani se jí nesnaží konkurovat.
Konstelace
jsou v zásadě stavěním modelu rodiny, kolektivu spolupracovníků
nebo jiných celků (systémů). Jde tedy o simulaci mezilidských
vztahů a struktur, která se děje rozestavěním zástupců za (skoro
vždy nepřítomné) členy konkrétního systému do prostorového obrazce.
Takto postavený obraz nám poskytuje množství informací o vztazích
mezi jednotlivými členy celku.
Seminář
rodinných konstelací probíhá tak, že klient přichází s nějakou"zakázkou".
Přijímá se však vždy jen zakázka pozitivní - sama jsem byla např.
svědkem toho, že mladá žena chtěla zjistit, proč se ve své nynější
rodině necítí nejlépe a chtěla pro sebe najít pevnější postavení
nejen v rodině, ale"ve světě, abych prostě našla svoje místo",
že dívka chtěla zjistit, proč pořád cítí silné napětí ve vztahu
ke svým rodičům a chce se toho zbavit, protože je miluje, nebo
že matka měla problém s dospělým synem, cítila, že ho drží a nechce"pustit"a
chtěla to změnit.
Po
formulaci zakázky klient z účastníků semináře postaví svůj"systém".
Nakonec postaví někoho i za sebe. Pak si jde sednout a stává se
pozorovatelem. Představitelé rolí (rodičů, prarodičů, sourozenců,spolupracovníků
apod.) něco cítí (je mi lehce a příjemně, cítím se špatně, bojím
se, dusím se, třesou se mi nohy, cítím tíhu na ramenou, chtěl
bych jít blíž k otci apod.) - systém začíná pracovat. Klient pozoruje,
co se s jeho systémem děje. Když se dospěje ke konečnému postavení,
klient se postaví do nového uspořádání, a pak odchází s novým
obrazem svého systému. A často se pak ve skutečné rodině, kterou
si klient postavil, jakoby samovolně dějí určité změny.
Semináře
rodinných konstelací jsem se zúčastnila dvakrát a své svým způsobem
fascinující zážitky jsem zachytila v článcích Obnovit tok lásky
I a II v Děti a my č. 5/2003 a 1/2004. I já jsem si tenkrát na
obou seminářích postavila své systémy a také jsem viděla - jako
ostatně všichni, kdo našli odvahu postavit se tváří v tvář svým
zraněním, otázkám a nejistotám - že problémy jsou trochu jinde,
než sena první pohled zdá.
Od
té doby jsem nevynechala nic, co se týkalo rodinných konstelací,
a tak když jsem dostala pozvánku na křest knihy německé pedagožky
Marianne Franke-Gricksch Patříš k nám! s podtitulem Rodinné konstelace
s dětmi (Shambhala, a.s., 2006) pojednávající o rodinných konstelacích
ve škole, byla jsem na ni velice zvědavá. Teprve na místě jsem
zjistila, že křest probíhá v rámci 2. mezinárodní konference systemických
konstelací a dozvěděla jsem se, že její organizátor Jan Bílý,
učitel této metody, již také stavění systémů se školními dětmi
vyzkoušel...
Když
jste byl zvyklý pracovat jen s dospělými, neměl jste obavy"postavit"se
před děti?
Byl
jsem hodně zvědavý, jak budou děti reagovat. Byla to skupina asi
30 dětí mezi 12 a 14 lety, tedy zájemci z několika tříd druhého
stupně. Nejprve jsem jim asi půl hodiny vyprávěl o konstelacích
jako o možnosti podívat se na to, jak funguje moje rodina a co
se uvnitř rodinného systému vlastně děje. Ze začátku byl ve třídě
trošku ruch jako asi vždycky, když se mluví jen teoreticky, a
pak jsme začali stavět systém jedné dívky, která měla potíže se
starším bratrem. A během tři čtvrtě hodiny se děti dostaly do
takového kontaktu s tou konstelací, že jsem byl opravdu překvapen.
Autorka
knihy Patříš k nám! také popisuje, jak ji vstřícnost a vnímavost
dětí překvapila.
Ano,
zažil jsem pravděpodobně to samé jako paní Marianne Franke-Gricksch
- děti to fascinovalo a mě fascinovalo, jak je to fascinuje...
Děti totiž - na rozdíl od dospělých - mají k systému naprosto
přirozený a přímý přístup. Jestliže stavím rodinné konstelace
s dospělými, mají tendenci ve svém systému postavit ty členy,
kteří "chybí"(zemřeli, rozvedli se, emigrovali apod.)
na jeho okraj. Děti však mají ohromný smysl pro to dostat lidi,
kteří z nějakého důvodu v rodině jaksi "nejsou", zpátky
(jestliže si je někdo vybral jako součást svého systému např.
za otce, který od rodiny odešel a postavil je na periferii systému,
hned hlásily: "Já chci víc do rodiny, chtěl bych k nim patřit,
takhle jsem osamocený..."). Velice bych si přál, aby dospělí
reagovali takhle přímo a s čistým srdcem jako děti.
Mohl
by si pedagog, který prošel vašimi semináři, troufnout pracovat
s dětmi pomocí stavění systémů (tzv. systemicky)?
Ten,
kdo prošel jenom semináři, určitě ne. Ale kdo prošel výcvikem
ano. Výcvik je dobrý hlavně k tomu, aby se vedoucí konstelací
dostal k pochopení, jak systémy fungují (tedy k pochopení systemických
zákonů) a k vnímání systému. Je totiž nezbytně nutné do systému
manipulativně nezasahovat, protože jen tak má šanci se nějak uspořádat.
Vycházím z toho - a praxe a moje zkušenost to jednoznačně potvrzují
- že každý vztahový systém (rodinný, na pracovišti apod.) má tendenci
se uspořádat tak, jak je to pro něj optimální. To znamená, že
když do něj nezasahujeme hlavou, morálkou, nějakými předsudky,
má tendenci se uspořádat tak, jak mu se daří nejlíp, a samozřejmě
i každému jeho členu - protože všichni hledají největší možnou
harmonii. K tomu se ovšem systému musí dát prostor a nevnášet
do toho své představy, jak by systém jiného člověka měl vypadat.
Takže vedoucí konstelací je spíše takový faciliátor, umožňovatel
či průvodce - a rozhodně by neměl říkat, jak to má být.
Tenhle
přístup je ale hodně odlišný od toho, co s sebou nese"kantořina".
To
máte pravdu. K tomu, aby průvodce konstelací nezasahoval, ustoupil
do pozadí a nechal postavený systém"pracovat"a vydržel
to několik minut či desítek minut, je třeba určitých kvalit. Nechci
házet všechny pedagogy do jednoho pytle, ale běžný učitel je naopak"vycvičený",
že když bude chvíli zticha a v pozadí, děti se začnou bavit. Být
neustále v činnosti je jeho pracovní rutina...
Takže
si myslím, že konstelace by ve školách skutečně mohli vést jen
lidé, kteří prošli výcvikem, ale jako hodně důležité vidím - a
proto jsme také vydali knihu Patříš k nám! - že učitelé (v našich
školách spíš učitelky)můžou dělat s dětmi něco jako konstelační
cvičení.
V
čem vidíte hlavní smysl konstelací pro učitele a práci ve škole?
Už
když se učitel dokáže na svoji práci a na své žáky dívat skrze
systemický přístup - tj. když dokáže vidět nejen dítě samotné,
ale celý jeho systém, tedy jeho rodinu, jeho spolužáky, ale i
sebe - učitele - jako součást systému každého dítěte, je hodně
uděláno...
To
je velký úkol pro učitele, pro jejich vlastní duševní vývoj, pro
pochopení souvislostí - a tam vidím ve školách obrovský potenciál.
Aby si učitelé uvědomili, že jeden z nejdůležitějších systemických
zákonů je, že s čím člověk bojuje, to posiluje, protože tomu dává
svoji energii. A učitelé"bojují"na mnoha frontách -
se státním systémem, který je moc nepodporuje, s rodiči svých
žáků, s dětmi samými. A když se začnou zabývat pohledem na celek,
mohou malinko ustoupit z bojových pozic...
Můžete
vysvětlit, co znamená"skrze systemický přístup"naprosto
konkrétně?
Ve
škole se často objevují tendence vidět rodinu žáka jako něco,
proti čemu já, učitel, musím skoro jakoby"bojovat"(zvlášť
když se jedná o nějaké ne zcela"standardní"rodiny),
něco, co stojí proti učiteli. Jakoby škola měla žáka vyvést z
jeho rodiny, z jejích rodinných"zlozvyků"apod. Ale každé
dítě je součástí určitého systému, ať chceme nebo ne...
|
|
